Diego Maradona

Narozen:1960,Argentina

Utkání v reprezentaci:91 ( 34 branek )

ŽIVOTOPIS:

Diego Armando Maradona byl vynikajicí střelec s úžasnou technikou,byl hráčem osmdesátých let.Mezi nejvýznamnější okamžiky v jeho kariéře patří dva tituly šampiona italské ligy za klub Neapole a jeho účast na MS 1986,kdy ze solidního argentinského mužstva udělal vítěze nad světem.V průběhu turnaje vstřelil ve čtvrtfinále proti Anglii nejhezčí gól všech dob(předtím však,v tomtéž zápase,vsítil branku neblaze proslulou rukou).Přestože v roce 1990 dovedl Argentinu do finále MS,kde skončili druzí po porážce s Německem 0:1,Maradona v pozdějších letech propadl drogám a jeho comeback byl zklamáním.

 
Pelé

Jméno Edson Arantes do Nascimiento znají jen fotbaloví fanoušci, těžko by se však hledal někdo, kdo nikdy neslyšel o Pelém. Pravděpodobně nejlepší fotbalista všech dob se narodil 23. října 1940 v malé vesničce Tręs Coraçőes, což v portugalštině znamená "tři srdce." O mnoho později, když už byl slavný po celém světě, prohlásil, v jednom z rozhovorů, že má tři srdce. Jedno patřilo rodné vesnici, druhé městu Baurú ve státě Săo Paulo, kam se rodina později přestěhovala a třetí klubu Santos FC, s kterým je nerozlučně spjata jeho kariéra. Pelého otec Joăo Ramos, známý pod přezdívkou Dondinho, byl také vynikajícím fotbalistou, podle mnohých jedním z nejlépe hlavičkujících útočníků své doby, ale jeho kariéru zastavilo zranění nohy. Svého syna vedl k fotbalu odmalička. Když zrovna Pelé neběhal po trávníku s kamarády, vydělával čištěním bot, protože rodina byla poměrně chudá. Prvními fotbalovými kluby, za které Pelé hrál, byly Baquinho a Sete Setembro, v jedenácti si ho však všiml bývalý brazilský reprezentant Waldemar de Brito a nabídl mu, aby hrál za klub Atletico de Baurú. Když mu bylo patnáct, vzal ho do Săo Paula, aby ho představil zástupcům klubu Santos FC. Již při této schůzce jim sliboval, že před sebou mají budoucího nejlepšího fotbalistu na světě. A ve svém odhadu se rozhodně nemýlil. První zápas za Santos si zahrál v září 1956, tedy v době, kdy mu ještě ani nebylo šestnáct let. A hned v něm skóroval. V následující sezóně se dostal do základní sestavy a nastřílel více než gól na zápas, čímž si zajistil místo na soupisce brazilské reprezentace na mistrovství světa 1958 ve Švédsku. Na mistrovství vstřelil šest branek, z toho dvě ve finále proti Švédsku, které Brazílie vyhrála 5:2. Pelé vítězství věnoval svému otci, kterému prý po prohraném finále mistrovství světa v roce 1950 s Uruguayí slíbil, že pro něj zlatou sošku jednou vyhraje. V roce 1958 vytvořil Pelé rekord v počtu branek za sezónu, dokázal jich za Santos nastřílet 139! Přes sto branek za jeden ročník se dostal ještě dvakrát - v letech 1961 a 1965 a pomohl svému klubu k celkem devíti titulům. Bohaté evropské kluby za Pelého nabízely obrovské částky, ale ten zůstal doma. Ani brazilská vláda nechtěla, aby odešel za moře a dokonce ho nazvala součástí brazilského národního bohatství. Šampionát v Chile v roce 1962 měl znovu ukázat, že Pelé je nejlepším hráčem světa, již předem byl nazýván "Pelého šampionátem." V zápase s Československem se však zranil a Brazílii k titulu dovedl Garrincha. O čtyři roky později se v Anglii Brazilcům příliš nevedlo a titul neobhájili. K roku 1967 se váže zajímavá historka. Pelému je připisováno, že dokázal zastavit válku. Obě strany civilního konfliktu v Nigérii uzavřely na 48 hodin p

Franz Beckenbauer
Narodil se v Mnichově a začal hrát za tamní tým SC Mnichov06,. Učil se pojišťovacím agentem. Dokonce pracoval v pojišťovně ale v 17 letech odtamtud odešel a zahájil svoji kariéru profesionálního fotbalisty v Bayernu Mnichov. V 19-ti letech se dostal do Bundes ligy - a to na levém křídle. To ale nebyla pozice, na které se stal slavným po celém světě pod přezdívkou "Kaiser" čili "Císař". Proslavil se jako útočný stoper. Byl to úplně nový post. Do té doby obránci jen bránili a odkopávali míče, ale on ukázal že se z toho místa dá i zaútočit.

V září 1965 se dostal do německého národního týmu a hned následující rok si zahrál na mistrovství světa. Bayern brzy začal být silným klubem v německé lize, v sezóně 1966/67. V roce 1971 se stal kapitánem národního týmu, který následujícího roku vyhrál mistrovství Evropy. Dva roky potom se konal světový šampionát na půdě Západního Německa. Domácí tým se dostal až do finále, kde se střetnul s tehdy famózním Nizozemskem. Holanďané vedli již od první minuty gólem z penalty, ale domácí tým v čele s Císařem Franzem zápas otočil a vyhrál 2:1.

Beckenbauer slavil úspěchy i s Bayernem. V letech 1972-74 se jim podařil obdivuhodná věc - třikrát za sebou vyhráli Pohár mistrů evropských zemí (dnešní Liga mistrů). V roce 1976 se skvělý západoněmecký tým probojoval do finále mistrovství Evropy, kde ovšem podlehl na penalty Československu. V následujícím roce Beckenbauer přijal nabídku hrát v severní Americe hrát po boku Pelého za New York Cosmos, kde byl v letech 1977-80 a 1983-84. Za dobu jeho působení (do roku 1981) vyhrál tym třikrát americkou ligu. V letech 1980-82 hrál v Německém Hamburgu SV, kde se vrátil skončil v roce 1984 s kariérou hráče.

Brzy, ještě toho roku, se stal trenérem Západního Německa, se kterým se 1984 dostal do finále mistrovství světa a 1990 ho dokonce vyhráli. Zapsal se do historie světových šampionátů, když ho dokázal vyhrát jako hráč i trenér. V roce 1994 se stal prezidentem Bayernu Mnichov a 1998 zaujal pozici více prezidenta Německého fotbalového svazu. Byl se hlavním organizátorem mistrovství světa 2006 v Německu.

Josef Masopust
Josef Masopust, ikona českého fotbalu, se narodil 9. února 1931 ve Střimicích u Mostu. Krátce po válce se obec podrobila povrchovému dolu a rodina se odstěhovala do Mostu. Malý Pepík věnoval všechen volný čas fotbalu.

Na konci roku 1949 byl v nemocnici se slepým střevem, když se dozvěděl o svém přestupu do mužstva Sklo Union Teplice. Tehdy nebylo profesionální angažmá myslitelné, ale jak se dozvíte, jeho čas ještě přijde. Za dva roky dostal povolávací rozkaz do ATK Praha (Armádní tělovýchovný klub).

Byl to původně průměrný klub, ale obrat k lepšímu nastal na podzim 1951, kdy se stal trenérem ATK Karel Kolský, bývalý hráč AC Sparty Praha. Kolský věděl, že dobrý kolektiv může vytvořit jedině ze stálých členů a usiloval o vybudování stálého kádru mužstva. Jeho snaha se setkala s pochopením, a tak v roce 1952 měl ATK už několik stálých hráčů. První byli brankáři Pavlis a Dolejší, záložník Pluskal, levé křídlo Dobay, později přibyli Ladislav Novák, Ječný, Hertl, Šafránek, Urban, Borovička a I zmiňovaný Josef Masopust. Kolský s nimi začal trénovat tvrdě a náročně, tak jak u nás ještě žádné mužstvo netrénovalo. Výsledky samozřejmě nepřišly hned, ale tvrdá práce dala základ pozdějším vynikajícím výsledkům a úspěchům. Z Masopusta se stává voják a tím i profesionální fotbalista.

V roce 1953 se z ATK stal ÚDA – Ústřední dům armády Praha – a Masopust získlal svůj první ligový titul. A v roce 1956 klub už definitivně mění svůj název na Dukla Praha. Na konci roku 1958 odjela Dukla na téměř dvouměsíční zájezd do střední Ameriky a Mexika. Během zájezdu nepodávala Dukla nijak přesvědčivé výkony. Vliv na to měly i klimatické podmínky, ve kterých nikdy předtím tým nehrál. V závěru zájezdu však přece jen Dukla dosáhla vynikajícího úspěchu, když porazila brazilský FC Santos s Pelém v sestavě 4:3. Masopust přispěl dvěma góly.

V 60. letech dochází k nejlepšímu období Dukly v historii. Vyhrála pětkrát za sebou ligu a na mezinárodní úrovni také nezaostávala. Zavítala do Ameriky, aby si zahrála turnaj International Soccer League a dokázala ho čtyřikrát vyhrát.

Nejvíce však Masopustova hvězda zazářila v roce 1962 kdy se Československo probojovalo do finále MS v Chile. Naši fotbalisté se utkali na šampionátu dvakrát s Brazílií. V prvním utkání to bylo ve skupině. Zde si Masopust vysloužil přezdívku „Český kavalír“. V brazilském týmu zářil nejvíce Pelé, který se v tomto utkání zranil. A čím si Masopust tu přezdívku vysloužil? Během utkání v určité chvíli narazil na Pelého, který měl míč ve své moci. Byla to taková situace, že ho mohl Masopust ho snadno obrat o balon, ale věděl, že to způsobilo Pelého zranění, které mu potom ani nedovolilo nastoupit ve finále. Brazilec reagoval tak, že míč kopl do autu. Samo finálové utkání se začalo pro naši reprezentaci vyvíjet skvěle – Masopust skóroval – a my jsme se ujali vedení (tento gól můžete shlédnout v sekci video). Nakonec však Brazílie zvítězila 3:1.

Ještě v témž roce se dočkal ojedinělého ocenění - Zlatého míče časopisu France Football. V této době vrcholí zájem o Masopustovy služby. Mluví se o klubech jako Sampdoria Janov, politická situace však sportu nepřeje. A tak první zahraniční angažmá přichází až v jeho třiceti sedmi letech a jednalo se o post hrajícího trenéra v druholigovém belgickém týmu Molebeeku. Údajně to bylo první profesionální angažmá dnešníhoslova smyslu v historii českého fotbalu.

V roce 2001 dostal Masopust cenu za nejlepšího českého hráče uplynulého století. Od roku 2002 se uděluje cena Josefa Masopusta. Do této soutěže se fotbalistům započítávají branky vstřelené ze hry (2 body), branky vstřelené z pokutových kopů (1,5 bodu) a brankové asistence (1 bod).

František Plánička
Hovoří-li se o někom jako o legendě československého fotbalu, pak je to především František Plánička. Brankář nepříliš vzrostlé postavy soupeřil mezi dvěma světovými válkami se Španělem Ricardem Zamorou o přívlastek nejlepšího brankáře kontinentu. Jeho umění vykvetlo v nejpříhodnější dobu, v průběhu světového šampionátu 1934 v Itálii. Nechytal na efekt, ale naprosto spolehlivě. K dokonalosti dovedl styl chytání ,,do koše“, kdy v pádu ,,rybičkou“ ztlumil oběma rukama míč na prsou. Tím byl pověstný, stejně jako vynikajícím postřehem, mrštností a předvídavostí. Říkalo se, že jednu malou slabinu má -levý horní roh branky. Za celou svou kariéru však dokázal udržet průměr obdržených gólů méně než jeden na utkání.
Po semifinále na šampionátu v Itálii se nad jeho výkonem všichni přítomní odborníci rozplývali, nejvíc pak němečtí, neboť do značné míry jeho zásluhou Československo nad Němci zvítězilo 3:1. Prsty v tom měl pochopitelně i Oldřich Nejedlý, autor všech tří vstřelených branek. Také proti Itálii ve finále zachytal Plánička skvěle, dvěma míčům v síti přesto nezabánil, a tak jako kapitán mužstva přebíral pohár ,,jen“ za druhé místo na světě.
Pocházel z Prahy, kde prošel několika kluby, zakotvil ale až ve Slávii, což se podepsalo pod celý jeho život. Zájem o něho měla i Sparta, ale jen krátce. ,,Byl jsem pro ni malý,“ říkával Plánička s oblibou a úsměvem. Stal se slávistou na celý život, mnoho let po skončení ligové a reprezentační kariéry chytával za starou gardu.
Nenáviděl cigarety, nikdy nepil alkohol. Proto si udržel vysokou formu tak dlouho. A nebýt smůly, jeho kariéra by byla mnohem delší. Ve čtvrtfinálovém duelu s Brazílii na mistrovství světa 1938 ve Francii byl zraněn. Později se ukázalo, že celé prodloužení odchytal se zlomenou rukou po nešťastné srážce s kopačkou Brazilce Peracia. Zápas skončil 1:1, za 48 hodin se opakoval, ale už bez něho. Brazilci vyhráli 2:1, čtyřiatřicetiletý Plánička tomu nečinně přihlížel s rukou v sádře. To ještě netušil, že nadchází konec jeho kariéry. Mrzelo ho, že nemohl být při tom, když Slavia krátce nato poprvé v historii vyhrála Středoevropský pohár.
Nejhorším zážitkem v Pláničkově brankářské kariéře bylo osm inkasovaných gólů v mezistátním utkání s Maďarskem (3:8) v roce 1937, přičemž šest z nich mu vstřelil Sárosi. Mnohonásobně víc ale odehrál zápasů, v nichž si uchoval čisté konto.